THE CROWN - Crown Of Thorns
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Nedávno jsme zde hovořili o TONES OF DECAY a s potěšením informovali o bohulibých vibracích, jež se v průběhu festivalu linuly z útrob Meet Factory. V podobně hlubokých, konkrétně death/doomových, tóninách rezonuje i tvorba SANCTUARIUM, relativně mladé to sestavy (založeni v roce 2021) z Barcelony. Neznamená to však, že v řadách kapely jsou pouze a jen samí mlíčňáci, to v žádném případě. Minimálně dva členové disponují poměrně rozsáhlými zkušenostmi z hned několika obskurních kapel/projektů. Tohle rozložení sil trochu koresponduje s tvorbu Španělů - jednou je znát zkušenost a jindy zase na povrch vyplave mladické nadšení.
Je jaro roku 2024. V jeskyni umístěná aula Akademie múzických umění je nacpaná k prasknutí, téma přednášky je "doom/death metal" a za učitelským pultíkem zrovna kážou SPECTRAL VOICE. Pro úplnost dodejme, že Američanům letos vyšla druhá deska "Sparagmos", která i přes brzkou únorovou emisi, stále neochvějně trůní na pozici žánrového alba roku. Nemůžeme se tedy divit, že naši zvídaví studenti, toho času disponující splitem, demopáskou a jednou, notně obskurní řadovkou, zabrali místa hned v první lavici. Úkol na dnešek zní jasně. Pozorně naslouchat a dělat si poznámky. Bylo by přeci hezké jednou stvořit alespoň z poloviny tak geniální dílo jako je "Sparagmos" a svůj odkaz, jenž momentálně rezonuje pouze v bezprostředním okolí jejich zkušebny tlející kdesi na předměstí, rozšířit o několik bloků dále.
"Melted And Decomposed" takovým dílem není. Ukrývá však jistý potenciál, záblesky, které občas probliknou skrze masu jinak neproniknutelného, více méně standardního bahna. Inu, nějak se začíst musí. Pět skladeb a osmačtyřicet minut. Už jen tyto dvě číslice jasně indikují, že po skladatelské stránce bude nutno zabrat a odvést práci z kategorie nadstandardních. A to se s přivřením obou očí nepovedlo ani napůl. Jistě, death metalová stránka věci je celkem v pořádku, dočkáme se dobře známých tutorial riffů, povinných old school motivů, bez kterých se žádná žánrová deska neobejde. Výjimečně dojde i na chaotické/zkreslené sólo nebo na náznaky "melodie", samozřejmě na kost ohlodané (jediná výraznější se ukrývá na samém konci dvojky "Exultant Dredge Of Nameless Tombs"). Nahrávka disponuje dostatečnou hloubkou a monstrózností a vibruje spíše v pomalejších tempech, do koní prásknou SANCTUARIUM jen zřídka. Křivka pozornosti zamíří nahoru v polovině třetí a ke konci čtvrté skladby, kde Španělé konečně začnou střídat motivy trochu rychleji. V krátkém sledu přichází nasypanější pasáž, pak zpřelámané sólo a nakonec hlubinné valivé sekvence. Posluchač ihned nastraží uši, začne podupávat do rytmu a místy možná roztočí i onu pověstnou "vrtuli". To už já nemohu, není kde brát. Ještě, že můžu tento nedostatek kompenzovat alespoň symbolickým paroháčem. Konečně.
Doom metalová složka dost pokulhává. Jakmile se deska zanoří do odporného močálu, kdy frekvence úderů do rytmičáku klesne k bodu mrazu, okamžitě ztrácí flow. Hnilobné pasáže jsou více méně primitivní, chybí jim oživující myšlenka, ambientní doteky, siřičitany nasycená atmosféra či alespoň náznak okultně-rituálního podtextu. Tohle všechno jsou ingredience, které se v cavernous doom/death metalu vyvažují zlatem. A nebo spíše antracitem. Španělé se zatím zmohli jen na vybrnkávačku složitosti rovnice 1+1 v samém závěru poslední položky "The Disembodied Grip Of Putrescine Stench". To nemůže stačit. Výše jsem mluvil o stopáži alba a nutnosti kompoziční inteligence či vynalézavosti. SANCTUARIUM nemají tento cit zatím vyvinutý, oba styly na sebe spíše spontánně vrství, než aby mezi oběma složkami plynule a nenásilně přecházeli. Doomové mezihry jsou do skladeb roubovány moc na sílu a na to jak málo nápadů v sobě ukrývají, rezonují zbytečně dlouho.
"Melted And Decomposed" zní jako deska, která se nahrávala v přítmí zatuchlé sluje osvětlené jen záblesky z pečlivě udržovaného ohniště. Kompoziční struktury jsou rozeznatelné stejně tak výrazně, jako na klenbě jeskyně načmárané obrysy divokých zvířat. Nástroje jako by obsluhovala chlupatá ruka zvyklá manipulace s hrubě otesaným pazourkem, jímž horečnatě odděluje syrového masa od kosti. Zpěv není zpěvem, spíše jen hlubinným klokotáním, zkresleným šumem, jenž k nám doléhá zpoza plísní obrostlých kamenů symbolicky vytyčujících pohřebiště. SANCTUARIUM jsou jako pravěcí lovci, spoléhají na animální pudy a své konání řídí pouze primárními instinkty. Takto rezonuje doom/death metal z paleolitu.
Na kost ohlodaný doom/death metal ze Španělska. SANCTUARIUM zatím dokázali postavit žánrový skelet, příště ho však musí ověsit mnohem zajímavějšími motivy.
6 / 10
Carlos López
- zpěv
Marc Rodriguez (Necrohelm)
- kytara
Jordi Gusi Geliz
- kytara
Ferran
- basa
Agustin Morelli
- bicí
1. Abhorrent Excruciation In Reprisal
2. Exultant Dredge Of Nameless Tombs
3. Phlegmatic Convulsions
4. Sadisic Cremation Of Emaciated Offal
5. The Disembodied Grip Of Putrescine Stench
Melted And Decomposed (2024)
Into The Mephitic Abyss (2023)
Cadaveric Reminiscense (demo) (2021)
Datum vydání: Úterý, 3. září 2024
Vydavatel: Me Saco Un Ojo
Stopáž: 48:17
V Me Saco Un Ojo blbiny nevydávají a výjimkou není ani novinka těchto Španělů. Spíše však než sázku na jistotu v ní vidím připoutání nadějné bandy v disciplíně hniloba smrtící s výhledem do dalších nahrávek. SANCTUARIUM svůj potenciál nevyužívají na úplně 100 procent. Některé skladby jakoby byly nedotažené, nebo dokonce znějí spíše jako demo pásek. Profesionálně tedy ne úplně dotažená nahrávka však skrývá dostatek nadějí do budoucna. Jen doufám, že nebudeme muset čekat příliš dlouho.
Švédi stále chytajú za chvost svoj dávny majstrštyk "Deathrace King". Je skvelé, že hrajú, skladajú, koncertujú, ale tá fazóna spred takmer štvrťstoročia je proste nedostihnuteľná.
Daniel Cavanagh doslovne cituje svoju ex. kapelu a tento album je pokračovaním jeho poslednej tvorby. Jedná sa o príjemnú emotívnu a ľahko plynúcu nahrávku, ktorá síce nevybočuje z autorovej rady nálado tvorných albumov, ale tak nejak zahreje pri srdci.
PYRRHON svůj neortodoxně výstřední death metal plný vřískavé a disharmonické překombinovanosti možná konečně ukočírovali tak, že mi to začíná dávat smysl. Stále je to dost schizofrenní produkce na hranici stravitelnosti, ale tady již to dokážu ocenit.
Čím více "Absolute Elsewhere" poslouchám, tím více jsem přesvědčen, že tahle cesta není pro BLOOD INCANTATION tou správnou. Skladatelsky vysoce ambiciózní projekt, který však jako celek úplně nefunguje. Zatracování nezaslouží, oslavné ódy ale také ne.
Finský démon po 4 letech zase roztáhl svá křídla a svým hadím pyjem penetroval slunce. Basové a elektro podklady na hranici infrazvuku opět dominují dalšímu hypnotickému a fascinujícímu dílu. Vnořte se do jeho temnoty. Pokud tedy víte, jak na to.
Velmi pěkný metal vzor starší GOJIRA servírují na svém druhém albu kalifornští INTERLOPER. Navíc progrese a snad i energie je o dost více, takže věřím, že prvotní nadšení vydrží.
U HAMMERFALL je dnes tou nejdůležitější otázkou, jak moc se na každém dalším albu budou opakovat a jak moc do toho vloží srdce. A tak je tu po chvalitebném "Hammer Of Down" i celkém dobré "Avenge The Fallen", ty 3 - 4 zvučné skladby tomu aspoň nasvědčují.